Je 25.10. a já mám pro vás v rámci blogtour připravenou krátkou ukázku z knihy a doufám, že by vás alespoň trochu mohla navnadit na čtení. Jedná se o výňatek ze stran 109 a 110.
To si děláš prdel.
To je první, co mě napadne, když mi vchází do garáže už druhý večer po sobě. Pohled mi okamžitě sjede k její ruce a vidím, že má dva prsty zafixované k sobě. Dneska neváhá. Nejdřív si myslím, že se rovnou vyšvihne na desku, kde seděla včera. Na okamžik to vypadá, že si to myslí taky. Pak si ale sedá do tureckého sedu na zem a opírá se o skříňku. Zdá se, že vrstva pilin na podlaze jí nevadí, i tak by mě ale zajímalo, proč si sedla zrovna tam. Ne že by dneska nebyla zrovna čistá, ale tak zlé jako na podlaze to není. Pak si uvědomuju, že by se jednou rukou na pracovní desku asi nevyšvihla.
Vracím se k práci a nejméně půl hodiny oba mlčíme. Já pracuju, ona se dívá.
"Tebe to nebolelo?" ptám se nakonec, protože to chci vědět, i když mi neodpoví. Zvedá ruku a otáčí ji před očima, jako by přemýšlela, jestli to bolelo nebo ne. Pak krčí rameny. Dobrá odpověď. Co jsem měl jiného čekat? Čekám ještě pár minut a snažím se soustředit na seřizování omítací pily a pak pokládám otázku, která mě skutečně zajímá.
"Co chceš?" Zní to drsněji, než bych chtěl, ale takhle je to asi nejlepší. Nic. Úvahy nad tím, co ji nutí sem chodit, mě přivádí k šílenství. Důvodem asi nebude, že bych byl nějak obzvlášť kamarádský. Možná to dneska pochopí a příště už nepřijde. Snažím se sám sebe přesvědčit, že mě tahle varianta uklidňuje, ale nějak mi to nejde. Nemyslím na to a soustřeďuju se na pilu.
Stále ticho. Netuším, jak dlouho má v plánu zůstat, dřepět tam a pozorovat mě. Je to jako mít v garáži ducha. Mám pocit, jako by mě strašila. Člověk by řekl, že by dávalo smysl, aby tu někde byl aspoň někdo z těch, co mi umřeli. Vlastně jsem doufal, že to tak bude. Mít tady ducha by mi připadalo jako dar. Modlil jsem se za to. Za mámu, ségru, tátu, babičku. Pokaždé, když někdo z nich umřel, jsem se modlil, aby se vrátili, třeba jen jednou, abych je mohl znovu vidět. Aby mi dali nějaké znamení. Aby mi dali vědět, že existuje i něco jiného a že je to dobré, že se mají dobře. Nikdo z nich ale nepřišel. Než odešel děda, přesvědčoval mě, že posmrtný život existuje, že ho kdysi na kratičký okamžik dokonce viděl. Poslouchal jsem ho, ale nevěřil mu. Byl to příběh zrozený z nemoci a prášků proti bolesti, ne ze vzpomínek a pravdy. Děda teď každým dnem umře a já už na žádné znamení čekat nebudu. Budu jenom rád, že už nemám koho ztratit.
V půl jedenácté můj duch vstává, zdravou rukou si střepává piliny z kalhot a pak zase mizí.
